S důvěrou jdu do rizika. Jenže bez ní do …

Důvěra je zvláštní. Může se získat bez zásluh a ztratit bez viny. Ale pořád je to něco, co dává našim vztahům sílu a smysl. Když nevěřím, můžu být sice zamilovaná, ale stejně to dopadne špatně.

Před časem jsem psala článek o tom, že psychopati nechtějí důvěru, ale slepou poslušnost. Je to tak. Ale co je vlastně důvěra? To jemné pouto, které nás váže jenom k některým lidem. Kde ji pořád brát? A dá se obnovit? Spousta otázek, na které jsem hledala dost dlouho odpověď. To základní je, že se prostě musíme rozhodnout. Budu lidem (obecně) spíš důvěřovat, nebo je budu podezírat?

Tohle je jen a jen moje rozhodnutí. Ano, vím, když dám důvěru, jdu do rizika. Když nedám, jsem relativně v bezpečí, protože mě těžko někdo může zklamat. Co si kdo vybereme?

Když to uvážím, nejde o stoprocentní důvěru každému, koho potkám. To by člověk v dnešním světě nedopadl dobře. Jde o to důvěřovat, kde to jde. Mít kolem sebe lidi důvěryhodné a spolehlivé. Jedním ze znaků dospělosti je umění přijmout riziko, že věci nejsou tak, jak jsme si je vysnili, anebo jak bychom si je přáli. Prostě život píše ty nejšílenější scénáře, které člověk těžko vymyslí.

Velmi těžko se mi popisuje, co to je důvěra. Je to jemný pocit bezpečí, kdy vím, že můžu být autentická a otevřená. Když někoho vidíme poprvé, mozek velmi rychle vyhodnocuje, zda je náš protějšek důvěryhodný. Zda nelže, nemanipuluje, zda jsou jeho slova v souladu s jeho činy. Jak se píše v Bibli: vaše řeč budiž ano – ano, ne – ne. Mozek dokáže (často bez naší vědomé účasti) vyhodnotit nového známého. Proto si říkáme – ten/ta je sympatický/nesympatický. Přitom nedokážeme konkrétně říct, proč.

Když přijde zklamání

Na začátku vztahů býváme opatrnější. Přesto se stane, že nás zklame někdo blízký. Někdo, komu jsme dali důvěru. To je prostě riziko podnikání. Úplně nejhorší by bylo si říct: „Tak když už i on/ona zklamali, komu mám teda věřit?“

Prostě zklamali. Jsou to jen lidé. I my jsme udělali kopance, i já patřím do této skupiny. I když mě to mrzí, i když jsem to vysvětlovala, přesto se důvěra narušila. Tak co dál?

Rozbitou vázu taky neslepíme beze stopy. Stejně tak otřesená důvěra není to, co bývala. Někdo umí dát věcem čas, někdo druhou šanci nedává. To už tak je. A v konkrétních případech se to dá velmi dobře pochopit. A tady se dostáváme zase na začátek. Když se ve vztahu něco pochroumalo, můžu se já sama rozhodnout, zda dám druhou šanci s tím, že si může mou důvěru znovu získat, anebo zda si řeknu prostě dost!

Neexistuje jediná rada, neexistuje univerzální řešení. Když se cítím špatně, když jsem v průběhu života byla zklamaná, schovala jsem důvěru jako takový malý poklad. A vyšla jsem s ní znovu na světlo světa ve chvíli, kdy jsem se zase cítila silná podstoupit riziko – nevědět, co bude dál.

Je pravdou, že nejdelší a nejpevnější vztahy mám s lidmi, kterým důvěřuji. S nimiž se vzájemně chováme hezky, se kterými si rozumíme, nemusíme soupeřit, hodně si vysvětlujeme, inspirujeme se a respektujeme i svoje nedokonalosti. To je pak opravdová krása. A stačilo maličko. Na začátku se rozhodnout, že budu důvěřovat, i když mi život připraví těžké zkoušky.

Jeden citát na závěr:

Důvěra dává rozmluvě víc, než inteligence. (Francois Duc de la Rochefoucauld)

Život plný důvěry přeje