Ještě jsem nenašla odvahu absolvovat kurz pro ženy. Něco jako cyklická žena, rozvíjej svou ženskou energii, a podobně. Nevím proč, ale neláká mě to. Zato myslím, že v poslední době zažívám ženskou sounáležitost v praxi.
Pochopení a podporu mi dávají kamarádky, taky #holkyzmarketingu nebo LLM. Předávání zkušeností, znalosti, fíglů pro práci, to je něco, co potřebuju, co mi dává sebevědomí a co mě moc baví. A co jsem díkybohu našla v míře víc, než dostatečné. Myslím, že my, ženy, se učíme vytvářet společenství, které spolupracuje. Takže díky za to, holky!
A jako bonbonek čas od času prožiju ještě jinou záležitost. Porozumění beze slov u krásných věcí. Když jsem ho prožila poprvé, bylo to překvapivě pěkné, bylo to povznášející a milé. Stalo se to na výstavě bot od Manolo Blahníka. Nemůžu říct, že tam nebyli muži. Byli. Ale jaksi navíc. Většinou nosili bundy a tašky a tiše čekali, až se jejich partnerky nabaží pohledu na tu krásu.
Chodila jsem mezi vitrínami, kochala se, a když se můj pohled střetl s pohledem jiné ženy, jen jsme se usmály a víc nebylo třeba. Mimochodem, ty boty jsou fakt nádherné, i když se normálně nedají nosit. Mají i něco společného s barevností, kterou používají výtvarníci z Kanárských ostrovů, odkud Manolo pochází. Zkrátka dokonalost sama.
Tentokrát jsem stihla dokonce tři výstavy v uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. Šílený hedvábník (doteď jsem si myslela, že se padáky šily z hedvábí), Krásná jizba (skvělé retro) a pak… Hana Podolská. Žena, která založila krejčovský salon, kde šily největší hvězdy, celebrity a další významné ženy tehdejšího Československa.
Hana Podolská uměla. Většina šatů je nadčasová, zpracování dokonalé a materiály bezkonkurenční. Něco, co ocení hlavně ženy. A zase výstava, kde se můžu na tu krásu usmívat. Zaslechla jsem jednoho manžela: „Tak si to tady v klidu projdi, já skočím na chvíli jinam.“ Jasně.
Móda je taky pořádné umění.
