Jsou mezi námi. Jsou všude. Blbý je mít je doma. Psychopaty. Když se s nimi potkáte, hned máte horší den. Jestli nic nepotřebují, zůstává po nich jenom špatný pocit. Když s nimi máte cokoliv společného, máte téměř jistotu, že se budou snažit (a mnohým se to povede) vysát z vás nejprve optimismus, pak sebevědomí a nakonec veškerou energii.

Dostala jsem se z jejich spárů. A byl to hnusný, vyčerpávající a idiotský souboj s lidmi, s nimiž jsem musela být, ale dobrovolně bych si je za přátele nebo kamarády nikdy nevybrala. Čas strávený odrážením jejich útoků, manipulací a pomluv byl časem ztraceným.

Někdo by mi řekl: „Aspoň ses něco dověděla o sobě! Ber to pozitivně.“

Pozitivně? Až někdy jindy

Pozitivně se to prostě brát nedá. Jestli se mě někdo snažil napřed ponížit a pak úplně zničit, tak to i když mám velký smysl pro humor, mi ani trošičku pozitivní nepřipadá. Pro psychopatické jednání nemám jedinou omluvu (a jestli ti „chudáci“ měli těžké dětství, tak ať se jdou s tím nějak vypořádat). Nemám pro ně slůvko pochopení a nechci je už mít ve svém životě.

Musím ale říct, že jsem měla to štěstí, že to nebyl žádný můj partner. Takže takto na blízko jsem psychopata nepoznala. Díky alespoň za to!!!

Jak se to dalo přežít? Začala jsem je zkoumat jako problém, jako hádanku, jako hlavolam. Nepřítele je třeba poznat, a tak jsem je pozorovala. Nepřítele v tomto případě sice nelze porazit jeho zbraněmi (to bych musela být psycho taky), ale je možné se účinně bránit.

Osud zasáhl

A mimochodem, něco o sobě jsem se přece jenom dověděla. Sice se radí, aby se člověk vůči takovému druhu lidí vymezil, mně to ale tady připadalo zbytečné. Respektive jsem to několikrát udělala, ale výsledek byl o to horší. Nakonec odešli sami, prostě život je odvál jinam. A další poučení? I trpělivé čekání je způsob, jak se situací naložit.

Jsem ze své podstaty bojovník. Bylo těžké přijmout fakt, že nebojovat neznamená prohrát. Učila jsem se trpělivosti a pozornosti.

No, ale jestli je to to pozitivní, co jsem si měla odnést, pak bych prosila příští životní lekci trošku méně dramatickou a vyhrocenou. Ale o tom všem ještě napíšu.

Udělám to, že spojím své vlastní zkušenosti, odborné znalosti, které jsem načerpala i s myšlenkami lidí, kteří se za psychopaty považují. Je jich docela dost, našla jsem nějaké jejich stránky na netu. Nejsou to lidé, kteří byli vyšetřeni odborníky. Jsou to lidé, kteří sami sebe vnímají jako jiné. Přesto to, co píšou, je cesta, jak si uvědomit ten propastný rozdíl mezi psychopatem a člověkem, který cítí emoce.

Co by asi tak řekl psychopat k úvodu? Asi tohle (volně cituji):

„Tyhle články jsou dost jednostranné včetně označení psychopat. To je jako bychom o odbojářích četli jen ze záznamů gestapa. Mám celkem dost vědomostí a určitý přehled. Fakticky myslím jinak. Je to vrchol evoluce lidského druhu. Ale vzhledem k určitým destruktivním charakteristikám musíme být nutně v populaci na nízké početní úrovni. Kdyby nás, predátorů, bylo víc, tak by to vypadalo asi, jako když dáte čtyři štíry do jednoho akvária.“

Příště o tom, jak je poznáme.

 

2 Comments
2341