Dlouho jsem si myslela, že věta „Tak vy mi nedůvěřujete, to si tedy vyřídíme!“ byla jenom špatný vtip. Něco, co bylo vyřčené ve vzteku a bez rozmyslu. Jenže omyl. Je to jedna z typických situací, do kterých se každý může s psychopatem dostat.
Když tak procházím vlastní zkušenosti s tímto druhem lidí, tak mi čím dál tím víc připadá důležité umět je včas poznat. V jejich jednání jsou chvíle, kdy zabliká varovné světýlko, ale kdo z nás ho hned poslechne, že? Přitom jde o zdánlivé maličkosti. V tomto případě o rozdíl mezi přirozenou důvěrou a slepou vírou.
Když o nich budeme psát teoreticky, bude to všem jasné. Důvěra v druhého máme, když víme, že se na něj můžeme spolehnout. Jedno přísloví říká, že důvěra se často získá bez zásluh a ztratí bez příčiny. I tak je to možné. Dokonce se můžeme vědomě rozhodnout, že někomu svou důvěru svěříme. Každopádně to je něco, co jde ode mne ke druhému.
Slepá víra je úplně z jiného soudku. Chci si ulehčit rozhodování? Chci žít bez odpovědnosti? Tak můžu dělat to, co po mně někdo vyžaduje a hlavně nepřemýšlet! A takové by nás psychopati chtěli mít. Pitomé, poslušné a tvárné.
Jen tak mimochodem, myslíte, že on důvěřuje vám? Ani náhodou! To by dělal ostudu svému jménu. Přece když chci někoho manipulovat, musím ho kontrolovat. A když někoho kontroluju, tak to dělám z nedůvěry.
Prostřednictvím naší důvěry námi psychopat manipuluje. Na začátku vztahu udělá všechno proto, aby důvěru vzbudil. Skutečně je přesný, drží sliby, a co říká, také udělá. Ze začátku. Jakmile se začne cítit pevný v kramflecích, bere vše do svých rukou. Překračuje své meze, nehraje podle pravidel, lže, parazituje jak na citech, tak na majetku. To vše bez uzardění a bez jediné výčitky. Než si uvědomíte, že tohle je jiný člověk, než kterého jste poznali, máte problém.
Vztah začne být nesmírně vysilující, v jeho přítomnosti se cítíte fyzicky špatně, přitom slyšíte jeho sladký tón, kterým říká: „Nikdo ti nemůže dát to, co já ti slíbím…“
Sladký hlas, sladké chování, sladké sliby,… a pak krutá pravda. Proto už vždycky budu opatrná, komu důvěřuji a komu ne. On člověk i po takové zkušenosti musí mít v sobě sílu důvěřovat. Ale taky vědomí, že jak bude hluboký můj cit, tak hluboká může být rána po něm, když se to nepovede. Proto je dobré jít krůček po krůčku a nepospíchat, nechtít všechno hned.
A co by k tématu napsali ti, kdo o sobě říkají, že jsou psychopati? Možná toto:
„Když chci vypadat jako normální člověk, nemám problém najít si holku. Je zábavné sledovat její výraz v očích, když se na mě dívá, jak reaguje na moje podněty, její radost, smutek, reakce na moje předešlé činy. Jen neumím pochopit, proč se chová tak iracionálně, otevírá se cizímu člověku, to mi nedává smysl. Já jsem se ještě nikdy nikomu neotevřel..“
