Když tak vidí (čůza) lidi, kteří neunesou svoji prohru, sleduje je raději zpovzdálí. Ono je fakt, že často neumí prohrávat, ale kdyby před nimi utrousila to svoje: „Kéž by uměli alespoň vyhrávat,“ tak rozhodně nebude přítelkyní roku.
Obojí je důležité, ale umět vyhrávat je klíčové. Smířit se s prohrou znamená stát nohama na zemi. Někdy je soupeř lepší (silnější, vytrvalejší, chytřejší…), anebo měl v tu danou chvíli prostě jen víc štěstí. Já jsem naopak nemusela mít dobrý den, být oslabená, a tak jsem prohrála.
K tomu, aby člověk uměl vítězit, je ale potřeba mnohem víc úsilí. I když k vítězství pomůže štěstí, stejně nepřijde samo o sobě. Je za ním naše skálopevné rozhodnutí – tohoto chci dosáhnout. Umět se rozhodnout pro úspěch totiž znamená, že naše vědomí i podvědomí začne hledat cesty, jak ho dosáhnout. Musíme si poradit s počátečními neúspěchy. Něco nevyšlo? Nevadí, tyhle chyby už neudělám.
A čůza tohle moc dobře ví. Pouští se do akce, když vidí naději na úspěch. A taky ví, že má natrénováno. Když jsem kolikrát o sobě pochybovala, tak mi dokázala říct, že buď jsem nováček a každý úspěch bude fajn, anebo že jsem pro to dost udělala, takže můžu být klidná.
Nebo znáte snad sportovce, který by od začátku své kariéry jenom vyhrával? Takový neexistuje. Každý si prošel svými prohrami, těžkými dny a ztrátami. Doslova každý. Vítěze od poražených odlišuje jen to, jak se k porážkám postavili.
Porážka začíná v hlavě. To může říct každý, ale potvrdí to jenom ten, kdo už něco vzdal, kdo předčasně opustil hřiště. Protože jen ten ví, že mohl ještě hrát dál, měl další možnosti a hra skončila jen jeho (předčasným) odchodem. A ruku na srdce, cožpak jsme všichni nevzdali něco, co mohlo dopadnout úplně jinak?
Jak říká Michal Dočolomanský ve filmu Adéla ještě nevečeřela: „Někdy je výhra přiznat si porážku.“ A Rudolf Hrušínský odpovídá s klidem, který by mohl patřit i čůze: „Takže jsme vyhráli. Na celé čáře.“
A čůza by dodala: „Když umíš vyhrávat, tak prohra je jen schůdek k vítězství. Na celé čáře.“
