Kdo je ta hodná holčička s copánky a samými jedničkami? Já to nejsem. Ani jsem nikdy nebyla, byť jsem si přála být hezoučká a miloučká jako moje spolužačka Janička. Janička taky krásně zpívala. Já ani náhodou…
Chtěla jsem být oblíbená jako Janička. A tak jsem si dávala takové různé cíle, kterých jsem (pochopitelně) nemohla dosáhnout. No, puberta s tím vším dost zacloumala a reálný život to pak převrátil naruby. Přesto jsem pořád měla někde pocit, že bych měla…
Co to znamenalo? Začala jsem přemýšlet o tom, jak tu kterou konkrétní věc udělat dokonale. Dokonale znamenalo, že ten koláč musí chutnat všem, že musí dobře vypadat a že mě po něm nesmí pálit žáha. Nebo že já musím vypadat dokonale, být milá, vtipná a všem sympatická.
Až časem jsem slevovala z nároků sama na sebe, ale to ještě nebyla svoboda, to jsem byla benevolentní vůči sobě. Pěkná blbost. Milostivě jsem si dovolila nebýt dokonalá? No, to jsem si fakt moc nepomohla. Ale s věkem už člověk polevuje v lecčems. Jenže pak přišla Ona. Napřed malá mrška. Pak mrcha a nakonec Mrcha.
A když jsem ji přijala, přišlo TO. Vnitřní svoboda. Protože jakmile jsem akceptovala své horší já, svoji kritičku, karikaturistku a klábosilku v jednom, najednou jsem měla mnohem víc prostoru, než kdy před tím.
Dám příklad. Tenhle blog jsem založila přede dvěma lety. A skoro nic do něj nenapsala, kromě nějakých volovin, abych vůbec viděla, jak budou stránky vypadat. A dlouze jsem přemýšlela, čím ho naplním. Aby blog byl úspěšný, zajímavý, aby ho někdo četl, aby prostě byl dokonalý. Ve výsledku byly stránky k ničemu (i když na pěkné šabloně).
Po mrše (tak tomu období budu říkat, před mrchoz a po mrše) jsem najednou neměla vůbec pochybnosti. Sice jako autorka mám maličko obavy, ale ty jsou myslím zdravé. Vnitřní dialog vypadal takhle:
Já: „Mám psát o tobě? Pochopí to někdo?“
Mrcha: „Pochopí – nepochopí. Co já vím? To nepoznáš, když o tom budeš jen přemýšlet.“
Já: „A bude to zábavné? Nebo aspoň poučné?“
Mrcha: „Neštvi mě. Bude to takové, jak to lidi vemou. A to je na nich. Nedumej a jdi něco napsat. Pak teprve to poznáš, sakra!“
Já: „Co když to bude trapné?“
Mrcha: „Když to bude trapné, tak to bude jako průměr na internetu. Normálka se ztratíš mezi průměrem. Ale ty se bojíš, že budeš trapná ty. Tak to tě uklidním. Naprostá většina lidí je tak zaměřených na sebe, že si toho nevšimnou. Tak makej, ono to třeba bude dobrý! Já to za tebe nenapíšu.“
No, tak dá se tomuhle odporovat? Nebo přemýšlet dál? Nedá! Takže se necháme inspirovat tou větou „makej, třeba to bude dobrý“ a příště si dáme něco o umění vyhrávat a prohrávat (pochopitelně s mrchou).
