Už dlouho mám potřebu se vzdělávat a do toho řadím i různé seberozvojové kurzy. A tak jsem prošla řadou zajímavých programů, přečetla mnoho knih (a mnoho jich taky odložila), abych si tak nějak řekla, že jsem rozvinutá ažaž.

Vnímám, že cílem celého snažení bylo přijmout sebe samu a dostát omílanému cíli – stát se sama sebou. Je pravda, že objevování a odkrývání skutečných postojů a povahových rysů bylo fakt dobrodružné. Měla jsem o sobě určitou představu a přála jsem si, aby mě tak vnímali i ostatní. Realita byla trochu jinde. Všechno ale díky skvělým lidem, které jsem potkávalo, dobře dopadlo. Když si představím svoji duši, byla vyklizená, uklizená a celkem jsem ji i poznala a akceptovala.

Během toho všeho jsem postupně objala svého vnitřního dospělého, dítě, svoji ženu i muže, neboli Animu a Anima, pak jsem dokonce objímala svého vnitřního idiota. U toho se musím pozastavit. Zatímco všichni ti předchozí se nechávali laskat poměrně ochotně, můj vnitřní idiot mi unikal. Až když jsem ho ujistila, že ho fakt beru, že s ním je sranda, že má neotřelé pohledy na svět, tak se neochotně nechal. Nebyl totiž zvyklý, aby si ho někdo vůbec všímal.

Pak už jsem moc nechtěla nacházet další postavy, ani už mi nikdo nechyběl. Připadala jsem si celá a v pohodě. Ale stalo se to na kurzu improvizace (hravá přítomnost). Tam jsme měli vystoupit před ostatními s vnitřním dialogem. Nikým nezvaná, nikým nečekaná přišla moje čůza. Byla to ta, co mi hned vynadala, cože to tam předvádím. A co si od toho vlastně slibuju? A neměla bych se věnovat raději něčemu jinému?

To fakt byla palba. Ale jsem si řekla, že když už došla, tak ať to vidí. Stalo se, že najednou ona byla ta, kdo mi dodával odvahu, kdo mi najednou přestal vyčítat, ale naopak mě postrčila, že když už tam jednou jsem, tak ať to zkusím naplno. Tak jsme spolu zůstaly.

Jestli bych tedy měla svoji čůzu představit, řekla bych, že to je moje horší já, jenže z pohledu chudinky, co sedí v koutě. V dětství se mě snažili vychovávat tak, abych byla ke všem milá, pozorná, hodná,… Prostě sedávej, panenko, v koutě… Myslím, že v tomto ohledu jsem musela svým rodičům způsobit řadu zklamání. V té době se ta moje čůza moudře schovala a čekala na správný čas.

Teď je to ta, co když slyší například větu: „No, nerad bych, aby to vypadalo, že se nějak vnucuju…“ s chladnou hlavou a klidem odpoví: „Vypadá to tak.“

Nebo před nepříjemným jednáním se připraví, uklidní a pak sází argumenty. A taky leccos bez skurpulí glosuje. Je sobecká, sebestředná a výřečná a nestydí se za to. Život s ní je zajímavý a vyzývavý. Bez ní bych nebyla sama sebou. Inu, horší já nemusí být zase o tolik horší. Uzavřely jsme spolu příměří a náš život je zábavnější. Povyprávím o tom příště.

 

Eva_podpis_padesatka