Někdy mám dojem, že jsem čím dál míň tolerantní k slovním banalitám, k balastu, kterým si „zaplňujeme“ konverzaci. Slova a věty, které vlastně nic neznamenají.
Mám svého favorita, tím je věta: „Jsi silná ženská, ty to zvládneš, já ti věřím.“ Děkuju pěkně. Když tohle slyším nebo čtu, tak si říkám: „Ano, já to zvládnu, ale ty už u toho nebudeš.“
Hloupá slova a věty, které mě nutí reagovat, ale přitom není na co. Na banalitu reagujeme další banalitou, a tak se halíme do slov a vět, které jsou k ničemu.
Myslím, že taková obrovská banalita je soucit (neplést se soucítěním, empatií). Soucit je slovní vyjádření toho, že je nám něco líto. „Je mi líto, že tě to potkalo.“ No, tak právě, je nám to líto? Ano. Jenže co ten chudák, kterého to potkalo (ať už cokoliv). On má smůlu a navíc musí čelit našemu sdělení, že s tím máme taky problém.
Takže soucit – věta, která toho, kdo ji vyjadřuje, vůbec nic nestojí, a zároveň tomu druhému absolutně nepomůže.
Nebo takové to ripování. Někdo umře, já ho neznala, jen jsem o něm slyšela, takže RIP. Jednoduché. Až moc.
Nebo: Karma je zdarma. Tahle věta postupně plní internet. Copak si nikdo neuvědomuje, jak je pitomá? A ti, kdo ji používají, tuší, co znamená? Karma je zákon příčiny a následku. Tudíž i kdyby bylo všechno zadarmo, karma nebude.
Ale možná si to moc beru. Známý, který je o mnoho let mladší, než jsem já, se mě jednou zeptal: „A když odhlédneš od věku, líbil bych se ti jako chlap?“
Ta otázka ve mně vyvolala paniku. Když řeknu, že ne, urazí se. Když řeknu, že jo, tak co když to vezme vážně? Něco jsem koktala, že to tak nemůže brát, že to je děsně zjednodušující otázka. (Sakra, už z těchle výmluv mohl pochopit, že NE. Nepochopil a zeptal se znovu.)
Ze mě vylítla pravda: „NE!“
Vzal to docela statečně, ale hlavně se už víc neptal.
Jsem se později o tom bavila se známými. Vrtalo mi hlavou, proč vůbec takovou otázku pokládá, vždyť nemohl nic získat. Se mi trochu smáli. Prý, proč o tom přemýšlím? Nechci nikomu ubližovat, i když je to pravda, že by se mi fakt nelíbil (jak bych mohla obdivovat někoho, kdo se prohlíží v zrcadle déle, než já!!!!).
„Ale to byla jenom slova,“ znělo vysvětlení. „Nikdo s tebou chodit nechtěl.“
Taky jsem nepochopila.
„Měla jsi říct něco jiného,“ další reakce.
„A co jako?“ ptám se.
„Třeba, že kdybys byla o dvacet let mladší, tak bys neodolala,“ povídají.
„Aha, takže úplnou pitomost?“
„Jojo.“
Takže jsem pro jistotu dalšími banalitami zaplnila kus internetu a můžu klidně spát, anebo přemýšlet nad jinými banalitami. Třeba jak v životě rozlišit důležité od nedůležitého.
