Docela dlouho jsem si myslela, že dvě osoby, které nemají empatii, se nemůžou vzájemně snášet. Ale život mi ukázal, že se pořádně pletu. Můžou se snést, můžou spolupracovat, můžou dokonce vytvořit jakousi synergii, která je pro ně dost komfortní, kdežto pro jejich okolí takřka nesnesitelná.
Když jsem se snažila pochopit, jak dva bezcitní můžou společně fungovat, přišla mi do ruky knížka s názvem Akta Hitler. Tuto původně tajnou složku sestavili pro Josifa Stalina na jeho přímý příkaz z výslechů Hitlerova osobního pobočníka Otto Günscheho a komorníka Heinzhe Lingeho, kteří byli vězněni po 2. světové válce. Tito muži byli Hitlerovi celá léta velice blízko, znali detailně jeho program, jeho reakce, jeho myšlení.
Publikace je velmi obsáhlá, přičemž vztah dvou diktátorů shrnul v úvodu prof. Horst Möller, ředitel Institutu soudobých dějin. Tito dva měli být nepřátelé, ale byly to v zásadě spřízněné duše?
Deníky Hitlera (a Goebbelse) hovoří o tom, že nacistický vůdce „spatřoval ve Stalinovi génia, k němuž je nutné mít v každém případě respekt.“ Příznačná je také Hitlerova charakteristika, že „když je Churchill šakal, pak je Stalin tygr.“ A to nejsou slova o někom, koho považujeme za nepřítele číslo jedna.
Stejně tak Stalin přikázal vyslýchat dva nejbližší žijící spolupracovníky Hitlera po dobu tří let, z čehož vzniklo 413 strojopisných stran nejen o politice a válečnictví, ale i o osobních zvycích a dokonce i drbech.
Čím se tedy vzájemně tito dva fascinovali? Bezpochyby krutostí a tvrdostí. Oba věřili, že národy potřebují vůdce s tvrdou rukou. Kdo koho ovlivnil víc, to už se můžeme jenom domýšlet. Sám za sebe mluví i název jednoho z filmových dokumentů: Hitler a Stalin, tyranská dvojčata. V úvodním slovu se říká: „Oba se potřebovali. Sledovali vzájemně svou kariéru. Respektovali se a dokonce obdivovali krutost toho druhého. Vzájemné porovnávání povzbuzovalo jejich ambice.“
Co mi tento exkurz do minulosti může říct o situaci, kdy jsem pod vlivem (spíš tlakem) dvou bezcitných lidí? Rozhodně se nemůžeme na jejich vztah dívat vlastní optikou nebo prostřednictvím vlastních pravidel. Oni hrají podle svých. Určitě nelze čekat, že by se za něco zastyděli, protože stud jim není vlastní, neznají ho. Budou se vzájemně inspirovat ve špatnostech. A pokud je budou vymýšlet, opravdu není o co stát. Myslím, že si přesně rozdělí úlohy, přesně určí, jakou úlohu komu přisoudí, jak je přimějí ji splnit. A jak zosnují pomstu, když to nedopadne. Nepochybně se vzájemně ujišťují v tom, kdo (pochopitelně je dva vyjímaje) může na neúspěch.
Vybrala jsem si záměrně tyto dva diktátory, protože od nich máme emoční odstup, tudíž si můžeme lépe představit, jaký vzájemný obdiv k sobě chovali. Nebylo to přátelství ani láska. A bohužel také víme, kolik škod dokázali napáchat v době, kdy měli moc. V době, kdy lidé hledají inspiraci, pozitivní podněty nebo radost, je i dost těch, kterým nic špatného není dost špatné. Opět to souvisí s mocí. Proto píšu tyto řádky, abychom dokázali rozpoznat a posléze odstranit takto toxické lidi ze své blízkosti.
Ani tentokrát nemůže chybět citace lidí, kteří o sobě říkají, že jsou psychopati:
„Existence predátorů má svůj smysl a to, že ho ´běžní lidé´ nedovedou pochopit, je jejich problém. Kdybychom nebyli, byla by to velká škoda. Vždyť by pak neměl kdo lidem panovat a v případě potřeby i přiškrtit kyslík. Jinak se fenoménu svědomí věnuji už delší dobu a musím konstatovat, že tak primitivní sebeomezování a neschopnost zdůvodnit si svoje činy, je úplně ubohé. Není divu, že někteří před smrtí naříkají, že ničeho nedosáhli. Oni by mohli, jen jim v tom zabránilo jejich vlastní já. Prostě ironie.“
