Otužování, to je něco jako dříve veganství. V záplavě fotek lidí koupajících se v ledové vodě jsem trochu znejistěla. Veganství mi není blízké, kdežto voda je. A studená? Zvyknout se dá na všechno. Zkusím to?
Zviklaná, ale už životem trochu zkušená jsem si stanovila trochu ohleduplný postup. Ohleduplný ke svým průduškám, zádům a vůbec. Když vlezu pod studenou sprchu, můžu i do rybníka. Nooo, teda do rybníka nemůžu. Sprcha byla chladnější, než obvykle, dá se říct, že docela studená. Nechala jsem ji schválně v pozici, co jsem snesla, a ráno zkontrolovala. Fakt docela dobrý, ale na rybník to není.
O vnitřním teple
Prý pomůže Wim Hofovo dýchání. Pomůže. A je to příjemná drobná meditace. No, živelně jsem do toho prostě nešla. Co si tak něco zjistit? Tak jo. Vyzkoušela jsem přímo Wim Hofa (bylo to tady: https://www.youtube.com/watch?v=0BNejY1e9ik). Poslechla jsem si povídání o otužování (tady: https://www.youtube.com/watch?v=hywJlDkU6ns). Zdá se mi, že Martin Thám to má srovnané. A líbilo se mi, jak popisoval svůj čas s egem. Neuvěřitelné, ale jemu bylo v té době asi 25 let, takže běhali po horách ve sněhu s kamarádem v kraťasech a bosí, koupali se, plavali, člověk by řekl, že to snad ani nejde vydržet.
Ujistila jsem se, že rovnou skočit do ledové vody sice jde, ale ne každému a ne vždycky. Myslím, že kdybych to fakt zkusila, bylo by to jenom o egu, ne o zdraví. A tak si zvykám. Postupně a pomalu. Začínám sprchou, na konci pouštím studenější a studenější, co to jde. Je pravda, že někdy to dám líp, někdy hůř a někdy vůbec. Podle toho, co jsem nabrala za rozumy, tak to máme každý den trochu jinak s vnitřním teplem. Teda nevím, jak kdo, já určitě. Takže každý den je sprcha jinak. Ten pocit pak je ale příjemný, dokonce bych řekla, že osvěžující.
A k tomu jsem přidala otužování vzduchem. Je mi to příjemné večer, před tím, než jdu spát. Vylezu na lodžii, co nejméně oblečená, aby studený vzduch mohl rychle ke kůži. Posadím se a jen dýchám. Ono záleží na venkovní teplotě a taky na tom, jestli fouká. To mi je hodně příjemné.
Tak co k otužování? Je to dobrá metoda, v době covidu taky maličko adrenalinu (teda pro ty, co lezou do rybníka, pod sprchou to zase až takové dobrodružství není). Je to sice móda, ale pro toho, kdo to bere s rozumem, docela prospěšná.
Díky dýchání se soustředím sama na sebe a medituju. Znalci slibují, že se postupně změní i termoregulace, což speciálně v létě pomáhá snášet vedra. Tak to bych dost brala. Otužování je asi spíš cesta než cíl: vydržet v ledové vodě 3 minuty!!!
Studené je přátelské
Tak jdu svojí cestou. Studený vzduch je přítel. Studená voda je přítelkyně. Já jsem laskavá a ohleduplná ke svému tělu, tak ho nevystavuji šokům, které by se mu nelíbily. S porozuměním společně postupujeme směrem k chladu, k rozproudění energie, k soustředění se na pocity. A jako další metu budeme mít (až to přijde) po kotníky do vody (nebo do sněhu, ale ten asi dřív sleze).
Ostatně, kamarád se dal na otužování, ale potřebuje, aby tam s ním někdo byl, pro případ, že by měl nějaké potíže. Když jsem tak stála na břehu, uvědomila jsem si, na co jsem to vlastně kývla. On se koupe nalehko, ale kdyby se mu něco stalo, já tam skáču pro něj tak, jak jsem… Naštěstí zatím vždycky vyšel po svých.